Fotogalerie: Bulharsko
Bulharsko
Dovolená Bulharsko
2.-17.8.2008
SOBOTA-2.srpna
Na letošní dovolenou jsem si vzal na starost deník já. Doufám, že zase neskončím někdy v půlce dovolené, že mě to bude bavit a že to bude bavit i vás, kdo si to budete číst. Tu noc před prvním dnem jsme ani moc nemohli spát, už jsme se moc těšili na cestu a po dvou letech k moři (nepočítám Istanbul...).
Vyjeli jsme přesně v 6:30 ráno. Česko jsme rychle přefrčeli po dálnici smrti D1 a po D2 na Slovensko. Přes Slovensko jedeme už po normálních, ale dobrých silnicích. Zanedlouho jsme v Maďarsku a začínáme se kochat. První zastávka je ve městě Mosonmagyaróvár [mošónmaďarovár] abychom vyměnili pár peněz na forinty. Dále se zastavujeme ve vesnici Lébény, kde se nachází pěkná románská bazilika sv. Jakuba ze 13.století. Dovnitř nás pustila příjemná průvodkyně. O pár kilometrů dále vyšlapáváme na klášter Pannonhalma, založený roku 996, což je památka UNESCO. Nemáme čas na prohlídku, pouze ho obcházíme. Škoda, že přes vysoké zdi moc nevidíme. Jedeme kopcovitou krajinou, míjíme hrad Csesznek [česnek], ve městečku Zirc se občerstvujeme a konečně přijíždíme k Balatonu, moři Maďarska. Moc nás to láká a musíme se vykoupat. Táta vzpomíná, když tu byl před čtyřiceti lety, maminka má chuť na ryby. Okolo Balatonu to jede dost pomalu a je nám jasné, že nedojedeme až tam, kam jsme chtěli. Ale vůbec nic nevadí, máme vyhlídnutý kemp před městem Pécs [péč] v rekreačním středisku a koupališti Sikonda [šikonda].
Kemping má už svá nejlepší léta za sebou, trochu si musíme upravit terén, na kterém budeme spát, ale my jsme zvyklí. Večeříme a jdeme brzy spát, abychom zítra dohnali zpoždění. V jídle jsem měl živého brouka. Ujeli jsme 744 km, kromě Česka nám svítilo sluníčko a teploty dosahovaly 30°C.
NEDĚLE-3.srpna
Vstali jsme a vyjeli podle plánu v 7 hodin z Sikondy. Přejeli jsme pohoří Mecsek [meček], projeli okrajovými čtvrtěmi stotisícového města Pécs a uháníme přímo na východ podél chorvatských a srbských hranic kolem města Mohács [moháč]. Ve městě Baja jsme přejeli široký Dunaj, se kterým se ještě dostkrát setkáme. Projíždíme skrz Szeged (Segedýn) a městem Makó, kam jsme měli už včera dojet. Dorážíme na rumunské hranice ve vesnici Nagylak (Nadlac – v Rumunsku), kde žije Slovenská menšina.
Před rumunskými hranicemi začala stoupat nervozita, táta řval. Na hranicích jsme nečekali moc dlouho, vše proběhlo bez problému, ale hned to začalo: Zastavujeme těsně za kontrolou, abychom si vyměnili nějaké peníze a v tu ránu už k nám přibíhají čističi oken, nestíháme je odmítnout, to ani nešlo. Chtějí peníze a nenechají se odbýt, táta jim něco musel dát.
Vstoupili jsme do pravé rumunské atmosféry, Martin má připravené bonbóny pro žebrající děti a maminka cigarety pro policisty a podobně. Bylo to ale naprosto zbytečné, je to stále Rumunsko ale dost se tu již změnilo. Bez problému jedeme přes města Arad a Timisoara (Temešvár) a kocháme se. Cestou od hranic nás doprovází ještě mnoho Rumunů se španělskými, italskými a francouzskými značkami – pravděpodobně tam pracují. Za městem Lugoj [lugož] vstupujeme do hor, vidíme i dvoutisícovky. Kvalita silnice se postupně zhoršuje až jedeme 90 km přestavovanou silnicí se spoustou děr, místy jen se štěrkem, za každou zatáčkou semafor. Hory jsou krásné ale cesta špatná. K tomu nás štve naprostá bezohlednost rumunských řidičů, kteří bez problému vyjedou z kolony a jedou na červenou, potom v protisměru mají už zelenou, ale nemůžou jet. Všude spousta kamionů, vládne tady na silnicích tak trochu anarchie.
Chtěli jsme dnes dojet až do Bulharska ale musíme zůstat v motelu pod Železnými vraty. Voda v Dunaji smrdí, táta to necítí. Dnes šla cesta pomalu, teploty dosahovaly až 35°C. Ujeli jsme 566 km.
PONDĚLÍ-4.srpna
Ráno vyjíždíme v 7:40. Už víme, že to dnes k moři nestihneme. Na trajekt přes Dunaj do Bulharska to máme 100 km. Jedeme přes pravé rumunské vesnice, vidíme spousty povozů s koňmi a osly, pasoucí se kravičky, ovečky, kozičky, babičky s ranci na zádech.
Do přístavní zóny v Calafatu [kalafat] se dostáváme jednoduše, trajekt máme zaplacený, ale nevíme, jestli se do něj vejdeme. A samozřejmě jsme první, kdo se na trajekt nevejde. Měli jsme špatnou náladu, protože podle plánu měl jet další trajekt až v 5 hodin – to bychom museli čekat šest hodin. Naštěstí nás celník uklidnil, že pojede další trajekt asi za 20 minut. To nás potěšilo.
Přeplavili jsme se přes Dunaj, objeli město Vidin a už uháněli po bulharských silnicích, mnohem lepších než rumunských. Zastávku na oběd děláme ve městě Montana. Dorozumívání je horší, hlavně si nemůžeme zvyknout na jiné přikyvování. Anglicky v naší restauraci neumí ale to my vlastně taky moc ne. Pokračovali jsme s krásnými výhledy kolem Sofie až do města Veliko Tarnovo. Zde už musíme zůstat. Nalézáme hotel sice úplně v centru města ale nádherný a ne drahý. Kempinky, které tu byly před dvaceti lety už pravděpodobně nejsou.
Veliko Tarnovo je krásné město s historickým centrem, s tureckými domy. Připadáme si jako v Istanbulu. Děláme si procházku městem, na druhém břehu řeky Jantry je pevnost starých bulharských carů. Jedině toto krásné město kazí komunistický Interhotel a pár monumentálních památníků.
Večer při večeři v hotelu nám přišlo divné, že pevnost, na kterou jsme měli výhled, není vůbec osvětlená, že je to škoda. Zanedlouho jsme ale zjistili, že tomu tak vůbec není. Na protějším kopci se rozjíždí nádherné světelné a laserové představení, Celá pevnost postupně mění barvy a různě se rozsvěcí.
Zítra už k moři dojedeme. Celý den bylo krásně, teploty až 33° C. Ujeli jsme 496 km.
ÚTERÝ-5.srpna
Z krásného hotelu ve Veliko Tarnově jsme vyjeli v 7:45. Naše cesta směřovala přes průsmyk Šipka až k moři. Za městem Gabrovo jsme navštívili překrásný živý skanzen Bulharska, vesnici Etara. Viděli jsme kovářská, kožedělnická, kamenická řemesla, tkalce, pekaře, mlynáře a další. Mě nejvíce zaujaly dřevěné pračky, do kterých byl přiváděn silný proud vody z náhonu. Pod proudem se prádlo dokonale mylo. Náhon a potok protékaly celou vesnicí.
Po příjemné návštěvě stoupáme do průsmyku Šipka až do výšky 1300 metrů. Nachází se tady monumentální památník připomínající bitvu, ve které rusko-bulharská vojska vzdorovala přesile Turků. Rodiče a Martin vzpomínají, jak tady se stodvacítkou vařili; vyhlížíme na hory. Z Šipky sjíždíme serpentýnami do Růžového údolí do města Kazanlak, kde se nachází zachovalá thrácká hrobka ze 4.století př.kr. - památka UNESCO. Přístupná je jen kopie, i když potom vidíme, jak někdo vstupuje do originálu, ale to jsou asi odborníci.
Od Kazanlaku už míříme okolo Slivenu a Burgasu do Acheloj. Známý, starý kempink tu funguje a hned s radostí zakempujeme. Sociální zařízení je trochu horší ale jinak je tu pěkně. Hned jsme skočili do moře a užívali si vln. Já bych byl radši někde ve stínu a chodil na hezčí záchody ale zase jsme hned u moře a můžu se koupat, kdy chci a jak dlouho chci. A to se mi líbí.
Celý den bylo nádherně, až 35°C, u moře příjemně foukalo a bylo kolem 30°C. Ve vodě příjemně, tepleji než venku na větru. Ujeli jsme 323 km.
STŘEDA-6.srpna
Dnešek jsme strávili válením se na pláži, v hospodě a relaxováním. V kempu jsou tři restaurace – plážová, ve druhé hraje hudba a třetí je přímo v kempu – ta je nejlepší – hlavně obsluha je příjemná. Po obědě při přílivu jsme zase blbli ve vlnách, jsou tu opravdu slušné, je to vzrůšo. Prošli jsme se po pláži. K večeru podnikáme procházku do Ravdy, dříve větší vesnice, dnes velkého moderního turistického střediska. Jdeme staveništěm obrovských komplexů hotelů a všímáme si špinavé a páchnoucí výpusti vody z čističky do moře. Rybáři těsně u toho chytali ryby, fuj. Zpátky jedeme autobusem.
Kdybych srovnal ceny v Bulharsku s českými, je to stejné nebo trochu levnější. Například internet v kavárně stál v přepočtu 24 korun na hodinu ale autobus – 6 km stál 20 korun.
ČTVRTEK-7.srpna
Dnes byly ještě větší vlny než včera, stavěl jsem hrad, bohužel jsem ho zapomněl vyfotit. Večer jsme si udělali výlet autem do Pomorie. Je to velmi živé turistické město s přístavem a výhledem na Burgas. Dali jsme si dobrou večeři a zmrzlinu. Ujeli jsme 31 km i se zajížďkou.
PÁTEK-8.srpna
Dnes jsme opět relaxovali, byly ještě větší lny než včera. Poprosili jsme, jestli se můžeme dívat na televizi na zahájení Olympiády. Při tom nás přemlouvají malí kluci, abychom to přepnuli. Ale nepřepnuli, byli jsme tu dřív, bylo to hezké. Hrál jsem taky s Martinem Scrabble. Připravujeme se na zítřejší výlet do Turecka.
SOBOTA-9.srpna
Výlet do Turecka. Vyjeli jsme brzy, v 6:40, podél pobřeží na jih, kolem Pomorie, mezi salinami, přes Burgas, kolem dalších přímořských středisek (např. Dyuni). Před tureckými hranicemi, skrz národní park vedla dobrodružná silnička, skoro nikdo tam nejezdil. Na tureckých hranicích to trvalo déle ale bez problému. Jsou to hranice EU.
V Turecku se najednou změnil ráz krajiny – travnaté, kamenité pláně s vykukujícími skálami střídané zavlažovanými poli. Silnice krásná. Do Edirne nebo-li Hadrianopole (před dobytím Konstantinopole hlavního města osmanské říše) přijíždíme přímo proti Selimově mešitě. Toto vrcholné Sinanovo dílo z let 1569-1575 je největší mešitou v Turecku, čtyři minarety dosahují výšky 84 metrů. Samozřejmě jsme jí navštívili, maminka říkala, že je tu příjemnější atmosféra než v kostele a ochutnala pramen, který vytékal přímo uprostřed mešity. Prošli jsme pár uliček, prošli bazarem, maminka si něco koupila. Byli jsme i v malém regionálním muzeu. K obědu jsem si dal svoje nejoblíbenější turecké jídlo: kuzu sis s ayranem (kuzu je jehněčí maso a ayran je jako tekutý slaný bílý jogurt). Byla to dobrota, i Martinovi to moc chutnalo.V Turecku je mnohem lepší jídlo než v Bulharsku, alespoň podle mých chutí.
Z Edirne, na zpáteční cestu, jsme se rozhodli to vzít přes Řecko. Za těch 30 km jsme viděli jen velmi málo. Všechno podobné, jen upravenější, modernější a čistší. Zpátky v Bulharsku trochu bloudíme v důsledku velmi špatného značení ve městech, jinak potom jde cesta už v pohodě. Do kempinku dorážíme v 19:45. Na moři jsme hned zpozorovali obří vlny, byly největší, co tu byly ale bylo už pozdě na koupání. Škoda. Ujeli jsme 528 km.
NEDĚLĚ-10.srpna
V noci se zhoršilo počasí, pršelo, byla bouřka. Ráno bylo lépe a tak byl den výborný pro návštěvu Nesébaru, krásného starého města, památky UNESCO. Městečko s 9000 leží na malém poloostrově, jsou v něm byzantské vykopávky a krásné domy tzv.bulharské renesance – vypadají však hodně podobně jako turecké. Nachází se v něm 10 kostelů. V jednom funkčním jsme navštívili pravoslavnou bohoslužbu. Jinak je město naprosto zaplněné krámky s nejrůznějšími ozdobnými i jinými věcmi. Je zde i česká hospoda, my ale obědváme v jiné, ceny jsou tu poněkud vyšší. Martin se urazil kvůli mámině nerozhodnosti a neobědval s námi. Pozorujeme také asi osmikilometrové Slunečné pobřeží, kterým se i na zpáteční cestě projíždíme. Je to nekonečná soustava hotelů s restauracemi, obchody a pěšími zónami, skrz jezdí vláček. Po silnicích se prohánějí blázni nebo mafiáni v luxusních autech. Hotely stále přibývají, nevíme, zda se uživí.
Zpátky se vracíme zácpou plnou bezohledných předjíždějících po krajnici bulharských řidičů. Večer přichází další bouřka a déšť, tak hrajeme v restauraci Scrabble a Martin mě učí Mariáš.
Ujeli jsme 40 km.
PONDĚLÍ-11.srpna
Doufali jsme, že bude lepší počasí, ale o moc lepší to nebylo. Bylo sice teplo ale sluníčko vylezlo jen výjimečně a jinak bylo zataženo, sem tam krápalo. Leželi jsme na pláži ale nekoupali se, já jsem poslouchal hudbu a četl si. Odpoledne bylo počasí lepší, k večeru už je opět jasno. Jdeme na večeři do Ravdy, kde si dáváme dobrou pizzu. Na zpáteční cestě autobusem si řidič nevšiml, že nám má zastavit u kempinku a jel tak rychle, že jsme pak museli jít asi kilometr zpět pěšky. Táta nadával, já byl v klidu.
ÚTERÝ-12.srpna
Dnes už bylo zase krásně bez mráčků. Koupali jsme se v klidném moři a využívali skoro posledního sluníčka na opálení.
STŘEDA-13.srpna
Užívali jsme si poslední den u moře. Loučíme s vosami u snídaně, kterých bylo čím dál více, s pravidelnými nálety letadel na burgaské letiště a s postříkanými záchody. Bylo tu ale příjemně, loučíme se taky s koupáním v moři. Počasí, až na neděli a pondělí vyšlo i jídlo ušlo, hlavně moje hranolky se sýrem. Chybět mi budou teplé večery, taková ta denní pohodička a procházky po pláži se sbíráním mušliček a barevných kamínků. Večer jsme byli bez Martina naposledy v Ravdě a koupili jsme si nějaké suvenýry.
Následující čtyři dny nás čeká ještě dlouhá cesta zpět.
ČTVRTEK-14.srpna
A je tu cesta zpět. Vyjeli jsme v 7 hodin, zamávali jsme sympatickému číšníkovi z kempinkové restaurace. Míříme na sever podél pobřeží na Varnu, kolem Zlatých písků a v Rumusku přes Mangalii a Eforii do Konstance. Tady už byl hustý provoz jako všude v Rumunsku. Dále jsme přelítli Dunaj a kus polí asi 60 km po úplně nové dálnici na východ a ocitli jsme se ve středním Rumunsku.
Přes Slobozii, Urziceni a Ploiesti jsme dojeli do průsmyku Azuga do vesnice Predeal za velkými a nejznámějšími lyžařskými a turistickými středisky Sinaia a Busteni, kde jsme se konečně ubytovali v hotelu.
Jet přes Rumunsko vyžaduje opravdu pevné nervy. Užíváte si jízdu v kolonách a hlavně mezi samými rumunskými prasaty, kteří si jezdí, jak chtějí. U Ploiesti jsme se museli v kolonách otáčet a průjezd každým městem je nadlouho, obchvaty tady stejně nestačí. Nakonec na krásné cestě mezi horami, kvůli dvěma dvacetimetrovým pracím na silnici, stojíme ve třináctikilometrové koloně. A když vám k tomu praží slunce a teploty dosahují 38°C (jednou teploměr ukazoval i 41°C!), tak to už je něco. Člověk se rozčiluje, teda hlavně řidiči táta s Martinem a cestu si tolik neužije, když projíždí okolo měst v kolonách.
Celkově to příliš špatné dnes nebylo, ujeli jsme 609 km.
PÁTEK-15.srpna
Dnes jsme se cestou chystali navštívit dvě historická města – Brasov a Sighisoara. Brasov je větší město s velkým náměstím a radnicí uprostřed na rovině mezi vysokými horami, město se rozrůstá a žije moderním životem. Zdržli jsme se asi půl hodinky. Sighisoara je menší město na kopci s mnoha věžemi, uličkami, branami a mnoha schody. Není divu, že Sighisoara je památka UNESCO a trochu připomíná Český Krumlov, domy by jen chtěli trochu opravit.
Dále pokračujeme Sedmihradskem kolem Alby Iulii a Devy. Chceme absolvovat cestu krásným údolím s mnoha hrady a zámky, kterých nakonec stejně moc nevidíme – jsou asi schované v lesích. Kvůli nehodě tu čekáme v koloně asi tři čtvrtě hodiny.
Pak už to jede pěkně. Kolem Aradu a přes hranice s Maďarskem se dostáváme do lázeňského města Gyula [ďula], kde kempujeme. U termálních lázní je tu vysoká pevnost ale hlavně tu právě probíhá 14. mezinárodní etnický festival. Jednotlivé taneční soubory v krojích se předváděli dlouho do noci. Bylo tu plno lidí. Nejvíce se to líbilo mamince, Martínek si dal velmi dobrou maďarskou klobásku a byl taky spokojený. Martin nemohl spát a tak v noci pozoroval, jak se učí tancovat obyčejní lidé, něco i natočil.
Celý den bylo krásně, až 38°C. Ujeli jsme 555 km.
SOBOTA-16.srpna
Dnes jsme vyjeli brzy, už v 6:30. Přes Maďarsko už to frčí nádherně. Jedeme kolem Békéscaby [bekéščába], Békése [bekéš], Debrecenu (Debrecínu), přes Hortobágyipuszta [hortobádipusta], což je unikátní stepní oblast s trávami, rákosy, mokřady a rybníky. Je to biosférická rezervace UNESCO a nejstarší národní park v Maďarsku.
Již dříve nás napadlo přenocovat a vykoupat se ve Velkém Mederu, takže to byl náš dnešní cíl. Jedeme přes Eger a největší maďarské hory do Balassagyarmat – Balášských Ďarmot, kde přejíždíme do Slovenska, v Šahách opět přejíždíme do Maďarska, za 25 km zase do Slovenska – díky Schengenu jde všechno. Obědváme ve Štúrovu, máme krásný výhled na druhou stranu Dunaje na Estergom (Ostřihom). Do Mederu už je to kousek přes Komárno. Ubytujeme se u našeho hluchého a jdeme se vykoupat do teplé vodičky.
Postupně přes Maďarsko se zhoršovalo počasí, chvílemi poprchávalo. Tady v Mederu máme 16°C, předevčírem jsme měli ještě 41°C, je nám zima. Večer jdeme do naší hospodové ulice. Než usínáme, sledujeme s Martinem zatmění měsíce. Máma s tátou jsou ještě v restauraci, tak nevíme jestli to vidí. Dnes jsme ujeli 554 km.
NEDĚLE-17.srpna
Ráno v klidu maminka s tatínkem navštěvují kostel. Táta je trochu ospalý protože ho maminka tahala do restaurace až do noci a jemu se nechtělo. Snídáme a vracíme se do Boleslavi. Na Vysočině se zastavujeme v dobré samoobslužné restauraci. Dorážíme už ve 3 hodiny, ujeli jsme 561 km.
Celkově jsme za dovolenou ujeli 4930 km. Myslím, že to byla jedna z nejvydařenějších dovolených a byla to pro rodiče a Martina i velká vzpomínka na dřívější dobu. V Turecku, kde jsme byli nejdál od domova se nám tak moc chtělo jet dál – na Istanbul a dál na východ. Snad se jednou splní i to. Poznal jsem nové státy – Rumunsko a Bulharsko a vlastně jsme jeli i přes Řecko. Máme dost fotek z našeho nového foťáku. Bylo to pěkné.