Celou fotografie z krásného Turecka najdete na odkazech:

https://picasaweb.google.com/heparinkulec/TURECKO#

Turecko - denník

Turecko 2009

8.8.-28.8.2009

 SOBOTA 8.8.2009

    Naše expedice začala. Letos píšu deník zase já, tak jako loni v Bulharsku. Letošní dovolená bude trvat tři týdny, jedeme ve stejném složení jako minulý rok. Jsme připraveni na velké vzdálenosti, na všechny problémy při cestování autem. Máme stany, věci na kempování i trochu jídla, i když chceme raději spát v hotelích, motelích nebo pensionech.

    Vyjeli jsme v 5,15. Uháníme celý den po dálnici okolo Bratislavy a Budapešti. Za Budapeští se nám stala na benzínce zajímavá situace. Nabrali jsme benzín a jim se nic neukázalo na počítači a byl tam takový frmol, že nechtěli abychom to zaplatili. Jedeme dál s plnou nádrží zadarmo. Do Srbska se dostáváme hraničním přechodem u Szegedu, v Srbsku jde cesta také docela dobře. Projeli jsme Bělehradem a asi 40km za městem jsme se ubytovali v hotelu přímo u dálnice. Dnes bylo do 30 °C. Ujeli jsme 999km.

NEDĚLE 9.8.2009

    Vyjeli jsme v 7,15. Pokračujeme přes Niš a potom krásnými horami a kaňonem do Bulharska, hraničním přechodem u Dimitrovgradu. Přes Bulharsko pokračujeme částečně po dálnici, částečně po normální silnici, okolo Sofije a Plovdivu, je dost provoz. Do Turecka jsme přejeli hraničním přechodem u Edirne a odbočili jsme na jih směrem na Dardanely. Skončili jsme ve městě Uzunköprü, kde je perfektně zachovalý osmanský most z 15. století, dlouhý 1270 metrů. Dnes bylo do 30 °C. Ujeli jsme 756km.

PONDĚLÍ 10.8.2009

    Ráno po snídani vyjíždíme z Uzunköprü a míříme na jih na poloostrov Gelibolu, kde se nachází národní park a rozsáhlý památník bitvy z 1.sv.války. Turci se tu ubránili vylodění nepřátelských jednotek pod vedením Atatürka a tak se stal Atatürk slavným. Po projížďce parkem se zastávkami u jednotlivých pomníků a hřbitovů se přeplavujeme přes Dardanely do města Čanakkale, kde obědváme. Na obou stranách průlivu stojí veliké pevnosti, které bránily průchodu nepřátelským lodím.

    Jedním z našich hlavních cílů je Troja, která leží asi 40km od Čanakkale. Z příjezdové cesty a z parkoviště není nic vidět, ale prohlídka památky UNESCO stojí za to. Procházíme vykopávky Troji, některá odkrytá místa jsou 5000 let stará, má to zajímavou atmosféru. Na některých místech byly vidět všechny vrstvy města z jednotlivých období, je jich celkem devět. Homérova Troja, kdy píše o trojské válce, je vrstva šestá.

    Dále pokračujeme po menší silničce podél pobřeží pěknou krajinou a vesničkami. Dorážíme až do Assosu, opět řeckého města na kopci s akropolí.  Je odsud výhled na řecký ostrov Lesbos. Po úzké klikaté silničce sjíždíme dolů do přístavu pod útesy, kde se ubytováváme v malém kamenném hotýlku. Před večeří se kromě Martina koupeme v moři. Večeříme v restauraci přímo u vody, dáváme si rybu. Bylo 30-35°C, ujeli jsme 328km.

ÚTERÝ 11.8.2009

    Ráno vyjíždíme z Assosu a pokračujeme dále podél pobřeží. Dopoledne se vzdalujeme od moře do města Bergama, ve starověku Pergamon. Tady se na veliké hoře nad městem nachází zbytky nádherné velké akropole. Na svahu směrem k městu je obrovský amfiteátr. Dolů je úchvatný pohled. Na okraji města se nachází další řecká památka, Asklepion. To byly řecké lázně a škola. Tady procházíme mezi vysokými sloupy, zbytky lázní a podzemními chodbami. Napili jsme se z léčivého pramene, který tu stále teče rourami a kanály, jako dříve. I zde je krásný, i když menší amfiteátr. V Bergamě jsme se naobědvali.

    Z Bergamy se vracíme zpět k moři a koupeme se. Je to příjemné. Od moře se na jeden a půl dne vzdalujeme ve městě Menemen a směřujeme na jihovýchod na Pamukkale a Hierapolis. Až tam ale dnes nedojedeme a ubytováváme se v hotelu ve městě Alašehir, ve starověku Philadelphia. Prohlížíme si večerní město, ale starověké pozůstatky jsou asi dál na kopci. Dnes bylo 30-35 °C, ujeli jsme 417km.

STŘEDA 12.8.2009

    Ráno vyjíždíme z Alašehiru, cesta ubíhá rychle. Jsme u města Denizli v Pamukkale, starověkém Hierapolis. Šlapeme bosí na kopec přes bíle zářící největší travertinové terasy na světě. Na hoře se rozkládá obrovské lázeňské město Hierapolis. Zajímavá je obrovská nekropole, posetá hrobkami. Město se rozkládá až na okolních kopcích. Jsou tu zřízeny i římské lázně na koupání pro lidi dnes. Maminku bolí koleno a nemůže chodit moc do kopce, uvidíme, jak to bude vypadat dál na naší cestě. Tady maminka zakopla a před pádem ze stěny jí ochránil oleandr.

    Z Pamukkale míříme do hor do starověkého města Aphrodisias. Nejlépe zachovalý starověký stadion pro dvakrát více lidí než boleslavský fotbalový nás ohromil. Viděli jsme tu i divadlo, lázně a napůl odkrytou agoru. Agora je vlastně náměstí, zdejší měla uprostřed velký bazén. Obědváme v chudém starém hotelu a pak se vracíme opět k moři přes město Selčuk k vesnici Pamučak. Do Selčuku neboli Efesu se vrátíme zítra. Jsme ubytování v hotelu přímo na pláži. Je to tu krásné, koupeme se a večeříme. Pozoruji západ slunce. Dnes bylo 30-35 °C, ujeli jsme 391km.

ČTVRTEK 13.8.2009

    Ráno se probouzíme ale snídaně nikde, takže snídáme až v Selcuku. Po snídáni stoupáme docela dlouho serpentýnami k Mariinu domku. Tady bydlela panna Maria. Stihli jsme to těsně před návalem japonských turistů. Potom jedeme zpět do starého Dresu, kde jsou již velké davy turistů. Obdivujeme krásně zachovalé průčelí knihovny nebo třeba záchody. Měli tu v řadě díry, na kterých se příjemně sedělo a všechno odtékalo kanálem pod zemí.

    Z Efesu jedeme dál na jih až do krásného přístavního města Bodrum neboli Halicarnassus. Navštěvujeme veliký středověký hrad. V přístavu kotví krásné jachty. Táta při parkování odřel auto.

    Abychom využili čas, z Bodrumu jedeme dál podél pobřeží. Stavíme ve městečku Daylan, odkud se po řece jezdí na lodích do nedaleké delty, kde je krásná příroda. Nad řekou na skalní stěně jsou starověké hrobky. Jedeme až do malého turistického městečka Göček. Večeříme, s Martinem jsme si dali chobotnici. Večeře stála stejně jako ubytování. Před spaním jsme se ještě vykoupali v bazénu. Dnes bylo až 36 °C, ujeli jsme 437km.

PÁTEK 14.8.2009

    Vyjeli jsme v 7,30 a celé dopoledne jsme vydrželi v oblasti kolem města Fethiye. První zastávkou byla opuštěná mrtvá vesnice Kayaköy po vyhnaných Řecích z počátku 20. století. Druhou zastávkou byl národní park Saklikent. Šli jsme nádherným hlubokým úzkým kaňonem, kterým protékala řeka. Zpočátku se šlo po dřevěných lávkách, potom jsme šli já s Martinem bosí vodou. Bořili jsme se do bahna ale bylo to dobrodružné. Poslední zastávkou v této oblasti bylo lýkijské město Xanthos se zajímavými hrobkami a mozaikami na podlahách.

    Potom se už přesouváme na tureckou riviéru, chceme dojet až do Side. Cestou projíždíme pěkná města Kaš a Myru, koupeme se na nejkrásnějším místě, co jsme se kdy koupali. Sjíždíme do Olympu, kde tráví dovolenou přírodní lidé v domečkách na stromech. Projíždíme velkou Antályí a přijíždíme do Kumköy u Side, kde jsme byli před devíti lety v hotelu Dosi. Zkoušíme náš hotel a opravdu to vyšlo. Jsme ve stejném hotelu a ve stejném složení jako před devíti lety, akorát, že mě bylo devět. Budeme tu dvě noci, máme all inclusive, takže krásně papáme. Večer jsem si dal nechutný koktejl a uznal jsem, že má cenu opravdu pít jenom pivo. Dnes nás sužovalo vedro ještě větší než dříve, bylo 39 °C. Ujeli jsme 454km.

SOBOTA 15.8.2009

    Po snídani jsme svižně vyjeli asi 60km na sever do národního parku Köprülü kanyon, další přírodní zajímavost, kterou chceme vidět. Cestou jsme projížděli vyhořelou krajinou. Dojeli jsme na konec kaňonu, kde vytékala průzračná voda. Já s Martinem jsme chtěli jet dál, abychom toho více viděli a podívali se na začátek kaňonu a bohužel jsme to udělali. Tátu jsem nalákal na to, že tam bude určitě infocentrum nebo něco podobného. To pak bylo použito proti mně. Zajeli jsme si zbytečně asi 50km ale viděli jsme krásnou přírodu, skály a hory. Taky jsme tady někde ztratili poklici od kola. Když jsme se vrátili na konec kaňonu, tak jsme si ho teprve prohlédli z vysokého starověkého mostu. Průzračná voda nás lákala k vykoupání, ale byl tam špatný přístup a všude moc lidí. Odsud dál dolů po proudu totiž jezdí komerčáci na raftech. Na raftech sedí lidé, kteří na tom nikdy neseděli a dělají si z toho srandu.

    Naplánovali jsme si to tak, že na oběd jsme se vrátili do hotelu. Po obědě jsme vyrazili na výlet do Alanye. Martin si udělal odpočinkové odpoledne a zůstal v hotelu, opaloval se… My jsme v Alanyi vyjeli na obrovskou pevnost na vysokém útesu, ze kterého byl nádherný výhled na moře, lodě, město a přístav. Potom jsme se vykoupali na Kleopatřině pláži. Byla to veřejná pláž, takže tam bylo dost lidí a i Češi.

    Znovu se koupeme v bazénu v hotelu, s Martinem trochu blbneme. Po večeři se s Martinem koukáme na film a maminka s tátou jsou na představení břišní tanečnice. Dnes bylo 30-35 °C, ujeli jsme 326km.

NEDĚLE 16.8.2009

    Dnes se rozloučíme na delší dobu s mořem a zamíříme do vnitrozemí. Ráno se ještě zastavujeme na Manavgatských vodopádech, malých ale hezkých.

    Do vnitrozemí jedeme nejprve nádhernou hornatou a lesnatou krajinou a stoupáme až do výšky přes 1000 metrů nad mořem do vyvýšené Anatolie. Stepní až polopouštní krajina je drsná. Projeli jsme obrovskou Konyou s velkým provozem, kde jsme raději nezastavili. Pokračovali jsme polopouští a rovinou přes Sultanhani do Aksaray. Sultanhani je největší karavanseray v Turecku. Karavanseray je vlastně stanice na přespání pro karavany. Každý den karavana vyjela a večer dojela do další stanice. V Aksaray jsme obědvali.

    Odbočili jsme do údolí Ihlary, kde jsme si prohlédli alespoň dva kostelíky z mnoha. Celé údolí je totiž poseto do skal vytesanými kostely a domy. Potom jsme přejeli do Ürgüpu, kde jsme se ubytovali. Jsme v Kapadocii. Dnes ve vysoké nadmořské výšce jsme měli už příjemnějších 30 °C. Večer jsme se šli projít do města, je tu docela chladno. Ujeli jsme 604,5km.

PONDĚLÍ 17.8.2009

    Dnes jsme si udělali celý den na prohlídku Kapadocie. Jako první jsme jeli do podzemního města Kaymakli, kde jsme chodili několika patry podzemními byty. Dále jsme navštívili Göreme, klášterní a kostelní město, také vykutané do sopečného tufu. Kostelíčky s nenápadnými vstupy uvnitř ohromovaly nádherně zachovalými freskami. Dalším místem bylo Zelve, obytné domy ve skalách. Tady jsme viděli typické kapadocké tvary, jako Pokličky ale vyšší. Posledním místem bylo Učhisar, z celého kopce vytesané město, jakoby hrad. Odtud byl výhled na celou Kapadocii, občas to připomíná Grand kanyon v Americe, někde jsou vidět typické tvary. Nejkrásnější to tu musí být při východu slunce, právě proto se tu také jako atrakce pro turisty, dělají lety balonem.

    Základní prohlídku Kapadocie, která je samozřejmě památkou UNESCO, jsme krásně v klidu stihli tak, že ještě stíháme pokračovat přes Kayseri (starověky Caesarea) až do Sivasu. Sivas je nádherné moderní město. Ubytovali jsme se v příliš drahém hotelu, protože se nám nechtěl v provozu hledat další. Večer jsme si udělali procházku a navečeřeli jsme se, i když hledání jídla bylo obtížné. Mezi stovkami krámků se vším možným chyběly obyčejné restaurace. Dnes bylo do 33 °C, ujeli jsme 410km.

ÚTERÝ 18.8.2009

    Ještě před odjezdem jsme si šli po snídani prohlédnout náměstí se třemi seldžuckými medresami (školy).

    Jedeme přes odpudivý Kangal do Balikli Kaplica, lázní s rybičkami, kde před sedmi lety byl táta. Vnitřní kryté lázně jsou nepřístupné, tam jsou jenom lázeňští hosté. Je tu jeden hotel a uprostřed protéká říčka, kde taky plavou rybičky. A konečně jsou tu i dva bazény pro veřejnost, tak je zkoušíme. I tady jsou samozřejmě rybičky. A jen jsme strčili nohy do vody, už nám je okusovaly. Je jasné, že nejvíc jich měl ne sobě táta, protože mu ožírali lupenku a nejméně jsem jich měl já, což je důkaz mladé a zdravé kůže. Ale i mě okusovaly asi 2-10 centimetrové rybičky kůžičky okolo nehtů a na patách. Některé dělaly nálety až to štípalo, některé jakoby luxovaly, to lechtalo. Okusovaly mi i stroupek, to bolelo. Kdybychom chodili týden do tohoto bazénu, určitě bychom měli nádhernou čistou kůži. Byl to jeden z nejzajímavějších zážitků, nikde jinde se takové lázně nenajdou. Tento druh rybiček žije jen tady a žádný jiný druh rybiček nežije v tak teplé vodě.

    Další zastávkou byla nejméně navštěvovaná památka UNESCO v Turecku - komplex mešity a nemocnice ve městě Divrigi. Návštěva rozhodně stála za to. Komplex byl postaven Seldžuky ve 13. století. Čtyři brány jsou až kýčovitě přezdobeny ale je to nádhera. Naobědvali jsme se.

    Z Divrigi jsme měli namířeno co nejdál na jih. Bohužel kousek za Divrigi jsme poprvé narazili na špatnou silnici. Najednou normální silnice končila a pokračovala jenom stavba a jelo se objížďkou kilometry po štěrkové nebo prašné cestě občas s velkými výmoly. Ze začátku jsme se motali mezi vesničkami, protože nebylo poznat, co je naše silnice. Cesta šla pomalu, ale opět jsme poznali něco nového. Poznali jsme opravdový turecký venkov v Anatolii. Z hliněnokamenných domů na nás koukali jako na exoty. Viděli jsme nádherné hory a skály, pastevce ve stanech a jejich stáda ovcí.

    Od odbočky do města Arapgir už byla silnice dobrá. Dojeli jsme až do půlmilionového města Malatya, kde jsme se ubytovali v levném hotelu s jedním tureckým záchodem na chodbě. Šli jsme se projít rušným bazarem a na večeři. Ujeli jsme 409km. Na některých místech bylo až 39 °C, ve vyšších nadmořských výškách 30 °C.

STŘEDA 19.8.2009

    Vyjeli jsme a naším dnešním hlavním cílem bylo Karatepe a Antakya. Cesta byla krásná a rychlá, dost jsme urazili po dálnici. Jedeme přes oblast, kde jsou obrovské sady meruněk. Už jsme mimo turistické oblasti, v Karatepe žádní turisté nebyli. Karatepe bylo pozdně Chetitské město asi ze 13.století před Kristem. Vidět byly jen zbytky hradeb a dvě brány, které byly hezky vyzdobeny zvláštními přírodními motivy a fénickým písmem. Jinak bylo všechno zarostlé, takže jsme si udělali procházku lesem s výhledem na přehradní jezero. Chtěli jsme zajet do Adany, kde je největší mešita v Turecku z roku 1998 ale raději jsme jí vynechali, po zkušenostech s provozem v ostatních velkých městech.

    Jedeme tedy do Antakye, cestou jsme se ještě naposledy vykoupali ve Středozemním moři. Antakya (starověky Antiochie, arabsky Hatay) je nejjižnější místo naší cesty. Navštívili jsme zde jeskynní kostel sv. Petra, kde fungovala první křesťanská obec kromě Jeruzaléma. Potom jsme dost dlouho kličkovali centrem od hotelu k hotelu, až jsme našli docela pěkný u obchodní čtvrti. Největší problém bylo parkování. Prošli jsme se. Slyšeli jsme arabštinu, protože jsme pár kilometrů od Sýrie. Je to tu opravdový orient. Podnebí je tu hodně vlhké a teploty okolo 33 °C, občas 36 °C. Ujeli jsme 534km.

ČTVRTEK 20.8.2009

    Vyjeli jsme z Antakye a dnes naším hlavním cílem bylo město Šanliurfa. Jedeme rychle podél syrských hranic, 220km po dálnici. V Šanliurfě jsme byli v největším orientu. Čím více jsme koukali na orient, tím více lidi koukali na nás, na blonďáky. Bylo to zajímavé město, domy připomínali Afriku, suchá krajina kolem také. V centru města byl nádherně upravený zelený park, jako oáza a komplex mešit a promenád a symbolické místo Abrahámovi jeskyně. Mezi chodníčky, zídkami a vodotrysky byli rybníčky s velmi rozmazlenými posvátnými kapry. Nahoře na skále nad parkem se tyčila pevnost s mohutnými hradbami. Když jsme se v parku naobědvali velmi chutného jídla, prošli jsme ještě rozlehlý bazar se vším, jak to bývá. Ztracení v něm bylo samozřejmostí. Koupil jsem si tady tabák do vodnice, S Martinem jsme si dali výbornou zmrzlinu.

    Z Šanliurfy jedeme na Adiyaman, přejíždíme dnes již podruhé Eufrat. Tentokrát jsme se museli ale zastavit. Já s maminkou jsme se běželi k vodě namočit. Já jsem to nevydržel a musel jsem se v Eufratu vykoupat celý. I když zrovna tady vytékal z Atatürkovy přehrady, byl krásně studený a čistý. Byl to pro mě zážitek.

    Přes Adiyaman jsme dojeli až do menšího města Kahta, kde jsme se ubytovali. Dnes bylo okolo 38 °C, místy i 43 °C - nejteplejší den. Ujeli jsme 532km.

PÁTEK 21.8.2009

    Vyjeli jsme na jasný cíl, který jsme viděli z dálky už včera, na Nimrodovu horu, neboli národní park Nemrut Dagi. Díky svým informacím z průvodců jsme se nenechali přemluvit pánem v hotelu, abychom jeli na horu mikrobusem, zaplatili velké peníze a ještě se zdrželi. Říkal, že tam může být nebezpečná cesta, moc příkrá a že bychom to nemuseli s naším autem zvládnout. Vyjeli jsme to v pohodě po docela nově vydlážděné cestě. Nemrut Dagi je hora vysoká 2150 metrů. Je to památka UNESCO díky monumentálním sochám z helénistické doby. Sedící sochy a jejich hlavy ležící pod nimi jsou přímo pod vrcholem. Dostávat materiál na tak vysokou horu musela být pěkná fuška. Nahoře foukalo a bylo méně než 18°C.

    Když jsme sjeli dolů bylo 33 °C. Přijeli jsme k trajektu přes Atatürkovu přehradu a už jsme si mysleli, že se nevejdeme. Byli jsme naštěstí poslední, kdo se vešel.

    Přeplavili jsme se a jeli přes Siverek, Diyarbakir, Silvan, Bitlis a Tatvan až k jezeru Van a do města Van.

    Cestou jsme neviděli žádné místo k naobědvání, takové na které jsme byli doposud zvyklí. Dnes totiž začal ramadán (turecky Ramazan) a jíst se má až po západu slunce. My jsme to úplnou náhodou dodrželi. Cestou se střídaly různé krajiny. Viděli jsme spousty vojenských zařízení, která tu střeží každé údolí. U jezera Van, největšího jezera v Turecku, bylo nádherně, čerstvý a příjemný vzduch. Jsme v nadmořské výšce 1727 metrů. Přes den bylo 36 °C, v horách a kolem Vanu už jen 20-25 °C. Ujeli jsme 605km.

SOBOTA 22.8.2009

    Po slabší snídaní jsme si narychlo prohlédli obrovský hrad ve Vanu. Všude okolo hlav nám létaly roje much, bylo to hnusné. Potom jsme vyrazili podél jezera Van, přes průsmyk 2644 metrů a těsně podél íránských hranic. Také nás kontrolovali vojáci, kteří tu hlídkují. Ve městě Dogubeyazit jsme navštívili seldžucký palác. Byla to směsice šesti různých slohů ale byl nádherný. Ve městě jsme si koupili pečivo a jedli jsme svoje zásoby, protože restaurace jsou až do západu slunce zavřené. Ještě před městem se nám otevřel nádherný výhled na Ararat, nejvyšší horu Turecka a náš vysněný cíl. Vyšší horu jsme nikdo z nás ještě neviděl. Až do večera jsme se mohli na něj dívat, občas s velkou čepicí z mraků, občas s menší, kdy byly vidět ledovce. Ararat a celé okolí byly dříve sopky a taky je to tu po nich dost znát. Obdivujeme obrovská lávová pole.

    Z Dogubeyazitu jedeme dál podél arménských hranic. Cestou se opět velmi zajímavě střídají krajiny - horské zelené pastviny, barevné duny sopečného popela i zelené zarostlé údolí řeky Arak’s. Dojíždíme do Ani, dříve hlavního města Arménské říše. Obdivujeme jeho rozlehlost, obrovské trojité hradby i mohutnou katedrálu. Vedla tudy hedvábná stezka. Je tu zbytek velkého mostu přes řeku, která město obtéká v kaňonu. Dříve tu byli vojáci, takže se sem nesmělo, ale dnes jsme si už mohli celý areál projít v klidu. Žebrajícím dětem dal Martin bonbóny, ty se na ně sesypaly!

    Vrátili jsme se do Karsu, kterým jsme před odbočkou do Ani projížděli a ubytovali jsme se v pěkném hotelu. Večer dost fouká a je zima, procházíme pochmurným městem. Je to tu jako kdyby se tu zastavil čas. Je tu hodně ruských domů z doby, kdy Kars patřil k Rusku. Je tu také dost drzých dětí. Kars leží 1768 metrů nad mořem. Dnes bylo 17-22 °C, odpoledne 22-26 °C, večer v Karsu 12 °C. Ujeli jsme 476km.

NEDĚLE 23.8.2009

    Ráno jsme vstali do 10 °C. Vyjeli jsme z pochmurného Karsu a míříme k Černému moři. Projíždíme Ardahanem a děláme si odbočku ke zřícenině gruzínského kostela Teti. Až sem jsme měli krajinu podobnou mongolské nebo sibiřské, potom jsme přejeli průsmyk 2640 metrů. Tady jsme vjeli do mraků a byli 3 °C. Za průsmykem jsme klesali do obrovské hloubky, najednou byla krajina jako v Alpách - smrkové lesy a hluboká údolí, vlhko, pršelo. Od odbočky ke kostelíku stále klesáme a klesáme. Jedeme hlubokým údolím s divokou řekou.

    Před městem Mrtvin najednou stoupáme nově vybudovanou silnicí vysoko nad řeku, nechápeme to. Zastavujeme na vyhlídce a pozorujeme zelené hory a pod námi jakýsi lom nebo co. Je obrovský a nevíme, co by se tam mohlo těžit. Všude po svazích k němu vedou silnice. Popojíždíme dál k Mrtvinu a už to vidíme. Nic většího tohoto druhu jsem nikdy neviděl. Staví se tu obří přehrada kvůli výrobě elektřiny a všechna ta údolí, která jsme viděli, budou zatopena. Každý na to máme odlišný názor: Táta říká, že rozvíjející Turecko potřebuje elektrickou energii. Martin říká, že se jim to vyplatí víc než cestovní ruch. Máma říká, že se jí vodní plocha s lodičkami líbí víc. Já mám na toto monstrum jiný názor a myslím si, že by se mělo zachovat co nejvíce z této krásné horské přírody.

    Jedeme dál podél další už postavené ale podstatně menší přehrady, vodní plocha se ale táhne až ke městu Borčka. Je pravda, že i přesto je krajina pěkná. Za Borčkou zdoláváme další průsmyk a jsme zase v úplně jiné zemi. Jsme na černomořském pobřeží. Na každém svahu mezi smrky, jilmy nebo olšemi jsou čajovníkové plantáže. Všude voda, řeky, vodopády, husté lesy. Teplota stoupla na 22-25 °C. Dokonce vidíme i čaj sklízet. Jedeme podél pobřeží krásnou čtyřproudou silnicí přes centrum pěstování čaje Rize a přes Trabzon do kláštera Sumelas. Nádherný klášter ve skále v alpské krajině vidíme nad sebou a šoupáme k němu úzkou silničkou okolo sádek na pstruhy. Prohlížíme jenom část, jsou zde ještě mniši. Vracíme se zpět do Trabzonu a nacházíme pěkný hotel. Zatímco města ve vnitrozemí byla pochmurná a zaostalá, Trabzon je zase pěkné a moderní s letištěm přímo na pobřeží a velkým přístavem. Po symbolické ráně z děla se všichni nahrnuli do restaurací a město ožilo a my také. Ujeli jsme 574km.

PONDĚLÍ 24.8.2009

    Vyjeli jsme z Trabzonu a uháněli rychlou pobřežní silnicí až do města Ünye. Cestou jsme viděli všude po chodníkách a na parkovištích sušit a prodávat lískové oříšky, kterých tu jsou celé lesy. V Ünyi jsme se rozloučili s Černým mořem. Jeli jsme zelenou hornatou krajinou do města Amasya. Krajina postupně vysychala, až jsme se ocitli opět v sušší Anatolii. Město Amasya leží v údolí mezi horami. Nad městem se tyčí pevnost a pod ní na skalní stěně hrobky pontských králů. Udělali jsme si okruh městem kolem krásných tureckých domů a mešit. Také se oteplilo. Zatímco na pobřeží bylo 23°C, tady teplota vystoupala na 30 °C. Z Amasye jsme dojeli ještě dál do vnitrozemí do větší vesnice Bagazkale u hlavního města Chetitů Hattušaš (Chatušaš). Jsme v pěkném hotelu, Hattušaš si prohlédneme zítra. Dnes jsme ujeli 646km. V posledních třech dnech jsme poznali obrovskou různorodost Turecka. Tuto cestu bych doporučoval těm, které nebaví jednolitá krajina, kterou jsem zažil například ve Švédsku. Už jsme vlastně na cestě domů.

ÚTERÝ 25.8.2009

    Ráno po snídani jsme si jeli prohlédnout Hattušaš. Stala se nám malá příhoda s kartou. Večer šel táta vybrat peníze do bankomatu, ale nešlo to. Ráno jsme se zastavili u bankomatu aby to šel znovu vyzkoušet, ale zjistil, že kartu nemá, že jí musel večer ztratit. Po chvíli nadávání a postávání u bankomatu přišel pán a dal nám jí, že jí večer našel na zemi.

    Celé Hattušaš jsme se zastávkami projeli autem, pěšky by nám to totiž trvalo nejméně dvě hodiny. Viděli jsme zbytky hradeb, bran a chrámů. Zajímavý byl tunel pod hradebním valem pro vojáky. Viděli jsme sochy lvů, klínové i hieroglyfické písmo. Pracovali tu archeologové, takže v budoucnu bude odkryto určitě ještě více. Potom jsme se přemístili na asi 2km vzdálené posvátné místo Yazilikaya, patřící k Hattušaš. Tady byly na skalách vyryty postavy bohů a králů. Celé Hattušaš mělo velmi zvláštní atmosféru, 4000 let starou.

    Přesunuli jsme se přes Kizilirmak, Čankiri, Kuršunlu a průmyslové město se železárnami Karabük do města Safranbolu s krásnými tureckými domy. Město je památkou UNESCO, domy jsou pěkně opravené. Prošli jsme se uličkami a nakoupili nějaké suvenýry.

    Dál míříme na západ, po hlavní turecké dálnici to nádherně utíká a dojíždíme až do Izniku, kde se ubytováváme v hotelu na břehu stejnojmenného jezera. Zítra si prohlédneme město. Dnes bylo do 26 °C. Ujeli jsme 695km.

STŘEDA 26.8.2009

    Vyrážíme z Izniku poté, co jsme si prohlédli kostel a mohutné hradby. Jedeme malou silničkou k Marmarskému moři. Jediná cesta domů vede přes naše známé město Istanbul. Dostali jsme další šílený nápad, který mi ale byl trochu jasný už na začátku naší cesty: Zastavit se v Istanbulu, vidět ho poprvé v létě a trošičku ho ukázat Martinovi.

    Kupodivu šlo všechno podle plánu. Za mostem přes Bospor jsme sjeli z vnějšího dálničního okruhu a dojeli ke stanici metra Levant, kde jsme v zimě chodili mezi mrakodrapy. Obrovské štěstí jsme měli při parkování, našlo se místečko akorát pro nás. A pak už jsme uháněli metrem na Taksim, podzemní lanovkou fünükülerem na Kabataš a z Kabataše vyhlídkovou cestou tramvají až na Beyazit Kapaličarši - Grand bazar neboli Velký bazar. Prošli jsme bazarem, který byl o něco méně narvaný než v zimě a prošli okolo Modrá mešity, Hagie Sofie a po Galatském mostě, plným rybářů. Na závěr jsme se ještě vyvezli druhou podzemní lanovkou - Tünelem na třídu Istiklal, kterou jsme prošli se zastávkou v katedrále a došli až na Taksim. Z Taximu rychle zpátky metrem a byli jsme u auta. Bylo to nejrychlejší procházka tak velkým městem, co jsem kdy šel. Martínek musel asi pěkně koukat a těžko se dalo vnímat tolik věcí najednou. Já s rodiči se tam pohybujeme už normálně a u známých věcí vzpomínáme na jednotlivé návštěvy tohoto krásného města. Bylo to krásné rozloučení s Tureckem.

    Ven z města to trvalo ještě dlouho ale z centra to šlo rychle, jeli jsme vnitřním dálničním okruhem a potom jsme se napojili zase na naší dálnici. A aby toho nebylo na cestě zpátky dost, rozhodli jsme se to vzít přes Řecko a Makedonii. Uvidíme, jaká cesta bude rychlejší. Do Řecka jsme vstoupili hraničním přechodem u města Ipsala. Bohužel to tu dost trvalo. Dojeli jsme do Alexandroupolí a ubytovali se. Poznali jsme řecký večerní ruch a dali si pizzu. Maminka je samozřejmě hlavou ještě v Turecku, jako vždy. Dnes bylo čím dál tepleji, v Istanbulu a v Řecku až 30 °C. Ujeli jsme 520km.

ČTVRTEK 27.8.2009

    Dnešek nebyl vůbec jednotvárný. Ráno maminka s tátou vstali dříve a maminka se šla vykoupat do moře. Po snídani jsme vyrazili a až do Soluně jsme jeli po rychlé nové dálnici, chyběli zde však ještě pumpy a odpočívadla. Od Soluně na sever k Makedonii to byla už jen dvouproudá ale široká silnice. Viděli jsme něco z Řecka, bylo to zajímavé. Na řecko-makedonských hranicích jsme trochu čekali. Přes Makedonii to byla většinou dálnice, průjezd byl rychlý. V Makedonii se mi líbilo. Byly zde krásné vesničky v horách s vinicemi. Všechno skončilo na makedonsko-srbských hranicích, kde jsme ve vedru čekali asi hodinu a čtvrt. V Srbsku byla dost dlouho jen dvouproudá silnice a provoz. Všude vracející se němečtí Turci, jak říkáme němečtí moslemíni, musulmani nebo machometáni. Od Niše jedeme už stejnou cestou jako při cestě do Turecka a tady už je dálnice. Musíme ještě projet Bělehrad, ale pak není nic na ubytování, takže vyjíždíme z dálnice až do města Novi Sad. Už jsme tu pozdě večer a nemůžeme najít žádný hotel, pak se zeptáme a trefujeme k hotelu Novi Sad. Dnes bylo čím dál tepleji, v Srbsku až 36 °C. Ujeli jsme 1018km, rekord.

PÁTEK 28.8.2009

    Dnešek byla dálniční cesta domů plná dojmů. Jen v Srbsku to byl dvojproud. Přes moje oblíbené Maďarsko to šlo rychle, jenom kromě Budapešti, kde není ještě úplně hotový okruh kolem města. Na Slovensku jsme se naobědvali a přes Česko to jelo dobře. Ujeli jsme 890km.

    Dohromady jsme tedy na naší cestě ujeli 12021,5km, což je nejvíc, co jsme kdy najeli. Dále jsme cestovali trajektem přes moře i trajektem přes přehradu, skoro všemi druhy istanbulské hromadné dopravy a samozřejmě taky pěšky. Bohužel na pěší túry čas nebyl. Museli bychom mít víc času nebo jet jenom za tímto účelem do Turecka někdy znovu. Všechny hlavní vytyčené cíle jsme splnili a viděli, i když někdy se zdálo, že moc pospícháme, ale pro všeobecný přehled o Turecku to bohatě stačilo a to je hlavní. Byla to nejlepší, nejdelší a hlavně nejrůznorodější dovolená.